Vývoj ceny elektrické energie Trocha teorie o tvorbě ceny elektrické energie Trocha teorie o pojišťovnách
Vývoj ceny elektrické energie Na diagramu vidíme strmý vzestup ceny komodity na pražské burze (je tedy určitý burzovní separát) od trochu více než 1 Kč/kWh ke zhruba 6 Kč/kWh v červnu 2022 a následuje „svíčka“ v červenci. Průměrné náklady ČEZ na výrobu elektrické energie jsou trochu přes 1 Kč/kWh. Burzovní cena se nyní zdola blíží k desetinásobku nákladů ČEZ, a to je hrůza. Trocha teorie o tvorbě ceny elektrické energie Elektrárenská společnost (v podmínkách regulovaného monopolu) má např. deset elektráren. První (nejlevnější a asi nejstarší) nich má náklady 1 peněžní jednotku na kWh, každá další o 0,5 PJ/kWh více. Průměrné náklady jsou 3,25 PJ/kWh a od těch se odvíjí prodejní cena. Náklady mezní (marginální) elektrárny jsou 5,5 PJ/kWh. Příští elektrárna bude mít náklady 6 PJ/kWh. V této tarifikaci je vestavěna národohospodářská chyba, protože spotřeba za průměrných 3,25 PJ/kWh + vyvolává výstavbu nové elektrárny s dlouhodobými marginálními náklady příští elektrárny za 6 PJ/kWh a tím vyvolává příliš (národohospodářsky) vysokou spotřebu. Na této dobré teorii vystavěli Američané na začátku devadesátých let spornou praxi takzvaného „Least Cost Planning“ (uvnitř regulovaného monopolu), která se projevovala rozdáváním úsporných žárovek. Aktivisté kolem toho dělali veliký křik (jak je jejich zvykem), aniž by něco tušili o podstatě tohoto postupu. LCP v této podobě (rozdávání žárovek) byl relativně rychle opuštěn a zapomenut. Později se objevila představa zrušení regulace a zavedení soutěže, která byla deklarována jako nástroj snížení cen, protože trh prý vždy snižuje ceny. Aktivisté okamžitě vítali tuto novinku, protože v jejich očích ubližovala ČEZu a umožnovala výstavbu malých, hezkých, decentralizovaných elektrárenských koťátek. Kladl jsem jim otázku, proč chtějí snižovat cenu, když horují pro nižší spotřebu elektrické energie za účelem zachraňování planety. Odpověď samozřejmě neměli: oni si prostě chtějí zahorovat, a to nejlépe skupinově a za peníze. Tržní uspořádání elektroenergetiky přináší prodejní cenu na bázi marginálních (mezních) nákladů a s ní velmi nepřiměřený zisk pro výrobce. Toto vše je ještě nafouknuto tím, že trhem se rozumí velký trh i s Německem, a tím pádem si do národního hospodářství vtahujeme německou nákladovou hladinu, která je ještě navíc zkroucena zákroky tamních ideologických šílenců. Trh v elektroenergetice prostě funguje tak, že vezme nejdražší elektrárnu, jakou v „revíru“ najde a přihrává tak nehoráznou rentu těm, proti kterým byl zpočátku deklarován. Dlouhodobě zastávám názor, že moudrost v politice je jako sedmá kule čarostřelcova. Implementace trhu do elektroenergetiky byla politicky moudrá (=škodlivá) a se znalostí teorie bylo od začátku jasné, že na tom spotřebitelé prodělají. Teoreticky by v tvrdé soutěži mohlo dojít k pomalé redukci nákladů, ale to je v realitě elektroenergetiky představa z říše pohádek pro dospělé. Po otevření trhu se (ani s německou nákladovou koulí na noze) nic strašného nedělo. To bylo dáno tím, že tenkrát byl na trhu převis výkonu (nabídky nad poptávkou), a tím pádem se ceny pohybovaly jen mírně nad variabilními náklady, později tak, že kryly provozní výdaje, ale neumožňovaly investice. Marginální náklady uplatňované na burze mění v čase svůj obsah. Při velkém převisu nabídky nad poptávkou jsou použity krátkodobé marginální náklady obsahující (po krátkou dobu variabilní náklady + trochu. V méně extrémní situaci potom variabilní náklady + provozní výdaje, tedy neobsahují odpisy a neumožnují investovat. Teprve při rovnováze nabídky a poptávky jsou uplatněny všechny náklady. Takto nastavený systém znamená, že když instalovaný výkon začne docházet, cena vyskočí nahoru, ale to už je pozdě na investice do něčeho pořádného (jaderných elektráren) a musí se to rychle „lepit“ paroplyny s nízkými investičními náklady a vysokými variabilními náklady dnes se závratně vyspekulovanou spotovou cenu plynu. Vyspekulovaná cena plynu vymrštila cenu elektrické energie do závratné výšky, na předchozí použitý diagram by se vůbec nevešla. Burzovní cena plynu se tvoři na spotovém trhu, do kterého dodávalo Rusko plyn pro burzovní hry. Po sankcích s tím přestali, ovšem dlouhodobé smlouvy o nákupu plynu běží dál. Maďaři jsou v klidu. Tyto smlouvy mají všechny státy kromě české republiky, jejíž vlády raději řeší Tibet než Českou republiku. Systém, ve kterém nevelký plynový spot může (také prostřednictvím spekulantů) zamávat zároveň částí cen plynu a celým (!) trhem elektřinou je nesmírně labilní a umožňuje malé skupině osob vyvolat velkou obrovskou krizi. Z každých 4 korun, které nyní platíme za plyn jdou 3 koruny do Německa a 1 koruna do Ruska. V tomto smyslu jsou nyní v plynárenství naším větším problémem Němci než Rusové. V této souvislosti podotknu, že fotovoltaika a větrné elektrárny nejsou zdroje výkonu, jsou to pouze zdroje elektrické práce, kterou v nahodilém profilu naprskají do soustavy, ale musejí být zálohovány zdroji výkonu. Můžeme postavit kolik fotovoltaiky a větru chceme, ale výkonové bilanci tím neprospějeme. Málokdo si také uvědomuje, že vítr a slunce nutí své fosilní vyrovnavače výkonu, aby pracovaly daleko od jmenovitého výkonu a tím zvyšují emise škodlivin i skleníkových plynů. V Německu vůbec není povolena výstavba zdrojů elektrického výkonu s výjimkou paroplynu, dnes extrémně drahého. Již jenom to je zárukou, že ceny elektrické energie konstruované na burze budou dlouhodobě likvidační (nejen) pro naše hospodářství. Plyn má dnes zajímavou politickou konotaci: buď bude americký demokratický s vysokými emisemi skleníkových plynů, nebo ruský totalitní, ale s nízkými emisemi skleníkových plynů. Samozřejmě jsou tu ještě arabské naftokracie, ty jsou také totalitní, ale jsou to naši bastardi. Naše a bruselské politické špičky vlastně říkají, že Putin je důležitější než světové klima. Z toho si můžeme dlouhodobě odnést důležitý politický argument: existují hodnoty, kterým lze klima podřadit. Trocha teorie o pojišťovnách V roce 1871 vynalezli marginalisté „čáru klesajícího marginálního užitku“. Ta vychází ze subjektivního (individuálního) vjemu užitku. Člověk se nejdříve napije, potom se nají, potom se obleče, potom chce bydlet a nejdříve si koupí nejdůležitější nábytek, potom ten méně důležitý. Každý další (nákladově) jednotkový krok přináší menší a menší užitek. Pořadí nákupu je subjektivní, jiné má manžel a jiné manželka. Z toho vychází také dobrá teorie pod progresívní daň. Pokud přerozdělím část peněz od bohatého k chudému, ten chudý získá víc, než kolik ten bohatý ztratí a vzroste tak společenský blahobyt. Pokud například přesunu 100 tis.Kč od bohatého k chudému, ten bohatý si místo osmiválce v kůži s vodotryskem koupí totéž bez vodotrysku, ten chudý si koupí ojetinu se kterou objede obchody a doktory po okrese. Ojetina přináší větší celospolečenský blahobyt než vodotrysk. Tato dobrá teorie pro přerozdělování ovšem v praxi často kulhá a když se to přežene, potom například Ingmar Bergman emigruje nebo (aktuálněji) se rozjedou daňové úniky. Na vyobrazení vidíme klesající marginální užitek při pohybu po křivce na diagramový „severovýchod“. Při pohybu opačným směrem (ztrácíme finanční prostředky) můžeme hovořit o křivce rostoucí marginální bolesti. Ta vysvětluje existenci pojišťoven. Na „jihozápadě“ diagramu způsobuje jednotková finanční ztráta mnohem větší marginální bolest než na „severovýchodě“. Klasická marginalistická argumentace říká, že pojišťovna má vlastní náklady a chce také zisk, takže všichni pojištěnci dohromady vlastně v dlouhém období prodělají peníze. Ano, prodělají, ale sníží si bolest a tím zvýší celkový blahobyt. Můžeme si představit amerického farmáře, který si pojistí úrodu a pokud se nic nestane (odehraje se to v severovýchodní oblasti diagramu), způsobí si jen malou bolest, například si nekoupí nějaký kus nábytku. Kdyby ovšem z nějakých důvodů přišel o úrodu a nebyl pojištěný, potom by utrpěl škodu od severovýchodu až po jihozápad, a to by byl závažný řez „do masa“ a například dcera by nešla na školu. Z uvedeného například vyplývá, že je lepší víc přitlačit v povinném ručení auta (velký řez) a u ojetiny možná i vynechat „havarijku“ (malý řez). Současná vlna zdražování plynu a elektrické energie jde sakra „do masa“ a v podstatě se jedná o existenci státu. Všechno nasvědčuje tomu, že v dalším velmi dlouhém období se Evropa bude potýkat s nedostatkem elektrického výkonu, pokud zůstane u soutěžního uspořádání trhu s elektřinou, pak navždy, a to i kdyby rusko-ukrajinská válka relativně rychle skončila. Trh tedy bude parametrizován drahými marginálními elektrárnami a bude se tak trvale pohybovat vysoko nad průměrnými náklady. K tomu navíc jím budou zmítat nejrůznější vlny, namnoze spekulační. Nezbývá, než se trhu zbavit a vrátit se k regulovanému monopolu se systémem cenotvorby cost+. Musíme opustit lipskou burzu. To je možné jen tak, že se zbavíme menšinových vlastníků ČEZ. Cesta k tomu by již přesáhla rámec tohoto článku, a tak jen jedna věta: nutným nástrojem k překlenutí období s menšinovými vlastníky je sektorová daň. I kdyby byla tržní cena za 100 let o něco výhodnější než nákladová cena, jako že není, stejně by nákladová cena přinášela vyšší blahobyt, protože její stabilita způsobuje méně bolesti. Řečeno slovy Miloslava Šimka, tržní cena elektrické energie je jako jízda na splašené krávě. Celou situaci ještě pořádně komplikují emisní povolenky, u kterých němečtí ideologičtí fanatici (pokolikáté již?) dokonce stanovili minimální úroveň. Původní myšlenka zpoplatnění emisí vznikala v podmínkách cost+ systému a měla posunout cenu k dlouhodobým marginálním nákladům (s investicemi). Pokud v podmínkách eruptivního cenového vývoje drží euroblbové povolenky a ještě je manipulují výše, potom je to, jak kdyby poslali pacienta se zápalem plic, aby si šel zaplavat s otužilci.