Tento údiv by mohl být předmětem údivu. Hlavní argument proti jaderné energetice je její nákladnost, a tudíž problematická návratnost investic a zdlouhavost, naposledy to opakoval v rozhlase včera pán z Greenpeace.

Vtip je v tom, že je to s jadernou energetikou stejné jako s dálnicemi: zdlouhavost a nákladnost jde z velké míry na vrub nenávistného politického prostředí, které kolem nich vytvářejí organizovaní fanatici.

Ti následují svoji zelenou víru, místo aby naslouchali vědcům, jak jim radí jejich světice Greta Thunberg. Jenže oni uznávají za vědce jenom meteorology, kdežto fyzici jsou podle nich zaprodanci kapitálu.

Došlo k jakémusi kompromisu, jaderky nebyly přímo odsouzeny, Babiše nejvíc odsoudil Xavier Bettela, premiér státu, který ze sebe udělal daňový ráj, kam multimiliardáři ulívají prachy, a tudíž je to významná země, a život jde dál. Kam?

Bude podstatné, kam se pohnou dva významní znečišťovatelé. Evropa to není, ta není viník globálního znečištění, ta je jenom znečištěná zeleným fanatismem a blbnutím a řeže si větev pod zadkem.

Ti dva jsou Amerika a Čína. Čína vsadila na elektromobilitu už dávno, když se o ní v Evropě takřka vůbec nemluvilo. Dnes vyrábí násobně víc elektromobilů než kdokoli jiný. Staví strašlivé uhelné elektrárny. Půjde cestou jaderné energetiky země, která má vzduch znečištěný tak, že ve velkých městech lidé nevidí celé měsíce slunce?

To je ta zásadní otázka. A na ni neodpoví žádné sezení v Bruselu anebo v Madridu, kam se sjelo dvacet tisíc lidí, aby zachránili klima. Samozřejmě přiletěli tryskovými letadly, nepřijeli na kole.