Růst cen energií je neudržitelný, zastavit ho ale mohou jen zásadní změny v české energetice. Ta je provázaná s Německem, jež svůj boj s emisemi léta staví na plynu. Podle bývalého vládního zmocněnce pro jadernou energetiku Jaroslava Míla to byla chybná německá koncepce a sázka na ruský plyn, co dovedlo Evropu k neúnosné energetické drahotě.

Podle Míla musí Česko usilovat o změnu fungování evropského trhu. Kromě toho máme bojovat o změnu systému obchodování s emisními povolenkami a rychle budovat vlastní cesty k terminálům na zkapalněný zemní plyn LNG.

Proč to tak spěchá?

Představa, že lidé budou dlouhodobě platit za benzin kolem 50 Kč za litr a další obrovské částky za proud, plyn a teplo, povede k dalšímu zvýšení inflace a vyčerpání lidí mnohdy z životních úspor. To může už letos na podzim vést k velkému společenskému napětí. Bude se to týkat celé Evropy a uvědomme si, že tam je víc populistů než normálních politiků. To, co pan premiér Fiala nazval „derusifikací“ ekonomiky, nebude zadarmo.

S čím přesně se podle vás musí začít?

S odstraňováním příčin vysokých cen elektřiny. S tím pak souvisí systémové řešení emisních povolenek a konkrétní kroky k odstranění závislosti na dodávkách plynu z Ruska nejpozději do roku 2029. Střední Evropa musí mít volbu tranzitních plynovodních tras, musíme mít zajištěný přístup k LNG terminálům. A musíme ekonomiku a energetiku stavět tak, aby se snížila náročnost na spotřebu plynu, což znamená o to větší elektrifikaci.

Jak se dají rychle srážet ceny elektřiny?

Bylo velkou chybou, že bývalá vláda loni v prosinci nepodpořila návrh Francie, Itálie, Řecka, Španělska a Rumunska, který prezentovaly jako takzvaný společný neoficiální dokument. Požadoval změnu směrnice, která měla umožnit, aby spotřebitel mohl sdílet výhodu technologií s nulovými emisemi. Konkrétně, aby členské země mohly uplatnit regulační mechanismy, které zajistí, že zákazník zaplatí za elektřinu cenu, která odráží náklady na energetický mix v jeho zemi.

Pomohlo by nám to, protože vyrábíme levněji než Němci?

V jaderných elektrárnách typu, jaký máme v Dukovanech, se vyrábí jedna kilowatthodina za 25 haléřů, tedy 250 korun na megawatthodinu. Ale elektřina v základním zatížení se před měsícem prodávala za tři tisíce korun na megawatthodinu. Dnes jsme na ještě vyšších částkách.

Podobně proud z uhlí se u nás vyrábí asi za 20 haléřů za kilowatthodinu, tedy 200 Kč na megawatthodinu. K tomu se ale do ceny dopočítávají povolenky, které spadly z dvou tisíc na tisíc korun za MWh. Je absurdní, že toto lidi mají platit. To si uvědomují i ve Francii, kde mají levné jaderné zdroje, ale na fakturách se to neprojevuje.

Naše ceny určuje energetický mix Německa a jsou taženy nahoru vinou jeho chybné energetické politiky. Cena je dnes vysoká, protože – zjednodušeně řečeno – není v každém okamžiku na trhu elektřiny dostatek a bilance se musí dorovnávat záložními elektrárnami. V Německu se k tomu používají plynové elektrárny, které ale Němci bez vládních dotací ani neuvedou do provozu. My na to doplácíme a očekával bych, že stát zajistí, aby to tak nebylo. Zmíněné země navrhly cestu, jak z toho ven, Česká republika to nepodpořila. Je ale třeba to podpořit, umožnilo by to okamžitý pokles cen. Snad to nová vláda na jednáních nyní podpoří, je to systémová – a navíc evropská – cesta k nižším cenám za elektřinu.

Je loňský návrh dnes vůbec ještě ve hře?

Tento rok máme předsednictví Rady Evropy, můžeme se s Francií domluvit. Je třeba trh změnit. Proč máme doplácet na chybnou německou energetickou politiku? To, že je chybná, se neukazuje jen na cenách, ale i na tom, jak nesmyslně argumentuje o životním prostředí a emisích. Když Němci nahrazují jadernou energetiku výrobou z plynu, zvyšují emise. Navíc nahrazují levné odepsané jaderné zdroje plynovými zdroji, které jsou násobně dražší.

Německo se bez plynu pro výrobu elektřiny neobejde. Naše jediná cesta je podpořit na evropské úrovni smysluplné ceny pro spotřebitele. A rozvojem obnovitelných zdrojů a modulárních jaderných reaktorů o středním výkonu, které využívají desítky let osvědčené technologie, snížit závislost na plynu z východu.

Unijní špičky dnes mluví o tom, že závislost na ruském plynu je třeba řešit rychlým rozvojem obnovitelných zdrojů a evropskou spoluprací. Základní směr je tedy správný?

Evropská spolupráce při výstavbě plynovodů, terminálů a propojení soustav je správný krok. Rozvoj obnovitelných zdrojů také. Jen nesmíme zapomenout, že solární panely i komponenty pro měniče jsou z Číny, měniče z Německa. Co se vyrábí u nás? My bychom měli ukázat, že máme vlastní levné a čisté zdroje: jádro. Systémové řešení je, aby spotřebitel tu výhodu měl. Ne, že se vyberou peníze z emisních povolenek a budou se dál rozdělovat. Nebo že se budou rozdělovat dotace.

Němci, aby byli konkurenceschopní, dotují náklady na elektřinu pro více než 200 svých největších firem ze státního rozpočtu. To si ale Česko dovolit nemůže. Musíme prosadit změnu jednotného trhu. Pokud k tomu nedojde, zbývá už jen další mechanismus, kterým se dá problém řešit: muselo by dojít na zdanění výnosů u výrobců, kteří z levné výroby a vysokých cen profitují.

To by znamenalo zdanit ČEZ.

Ano. Tak jako stát zdanil provozovatele obnovitelných zdrojů. A z té vybrané daně by se zajistila kompenzace pro spotřebitele. Ono je tu ale ještě jedno jednoduché systémové řešení. Že stát bude od ČEZu vykupovat elektřinu a prodávat ji sám.

Proč stát neudělá s ČEZ dlouhodobý kontrakt?

Musel by elektřinu draze vykupovat za tržní cenu, jinak by mu ji ČEZ těžko prodával. Jako běžná obchodní společnost musí ČEZ ze zákona dbát na zisk pro akcionáře. Tyto argumenty jsou časté, používají se podle toho jak, kdy a komu se hodí. Což neznamená, že se mají ignorovat.

Co se stane, když stát přijde a dá ČEZ dlouhodobou nabídku?

Nemohou to žalovat ani minoritní akcionáři, zvlášť když stát už u obnovitelných zdrojů definoval, jaká je pro elektrárny přijatelná výnosnost. Navíc ČEZ ušetří hotovost v řádu miliard za garance dodávek. Není co řešit. Ostatně toto se dalo udělat už před lety, když se liberalizovaný trh připravoval. Měli jsme možnost volby. Toto by do energetiky přineslo prvek dlouhodobého plánování a stability. Dnes se řídíme krátkodobými obchodními zájmy.

Nebylo by to v rozporu s evropskými zásadami volného trhu v energetice?

Ne. Pouze se to nebude líbit pár zemím, které jsou zablokovány ve své protijaderné ideologii. Je to o naší schopnosti nacházet v Unii partnery.

Zpátky k energetice: Změny, které navrhujete, bychom museli obhájit v Bruselu. A jako malá země máme malou vyjednávací sílu. Co s tím?

I to jde změnit. Prostě musíte najít spojence a být schopen vysvětlit, proč je to důležité i pro ně. Neargumentovat tím, že je to důležité jen pro nás. Celá argumentace o životním prostředí a emisích je vedena špatně. Je potřeba vyhodnotit opatření, která už se přijala dříve. Vždyť kdo je neplní? Německo a Holandsko.

Musíte mít odpovědi na jednoduché otázky jako například: Proč bylo 40 procent obyvatel EU vystaveno energetické chudobě ještě před konfliktem na Ukrajině? Jak budeme zajišťovat záložní výrobu elektřiny při výpadku obnovitelných zdrojů? Nezvyšujeme realizací návrhů otce Green Dealu Franse Timmermanse (místopředsedy EK) naši závislost na Číně?

Jak se návrhy projeví v cenách pro spotřebitele?

Není dodávka energií veřejnou službou? Skutečně existuje trh, když je energetické prostředí deformováno do nefunkční podoby dotacemi, regulacemi a politickými intervencemi, jež nerespektují přírodní a ani fyzikální zákony, takže jsou důsledkem nesmyslně vysoké ceny různé pseudokompezace a ztráta energetické bezpečnosti?

Myslíte, že je změna přístupu možná se současnými politiky – v Bruselu, v Berlíně i v Praze?

To, že Evropu současná krize překvapila, způsobili politici, kteří nemají znalosti a zodpovědnost. Dnes potřebujeme politiky a šéfy vlád, kteří chápou svoji roli jako funkci správce, který spravuje svoji zemi ve prospěch dalších generací a nevidí se v roli marketingových prodejců snů nadřazujících operativu nad koncepční řízení. Potřebujeme politiky se strategickým myšlením.

Takovými lídry byli po 2. světové válce v Německu kancléř Konrad Adenauer nebo ve Francii prezident Charles de Gaulle. U nás třeba po 1. světové válce špičkový ekonom, ministr financí Karel Engliš. Teď je příležitost, aby se takoví lidé prosadili. Věřím, že u nás i v Evropě jsou.